Nacevi

Doba plná pokroků nám dává pochopitelně i spoustu možností k tomu, jak dát o sobě vědět všem, kteří s námi nejsou přímo ve styku. Ani ne moderní jako nakažlivé, je tolik oblíbené sdílení osobních informací – nejlépe celému světu.
Čím to je, že máme potřebu o sobě všechno prozradit a být ve virtuálním světě větší „mistři“, než jsme ve skutečném životě?

Neexistující realita

Prostřednictvím sociálních sítí, které nám umožňují sdílet všechno z našeho soukromí, se nebojíme odvázat a přikrášlovat věci a situace, které jsou v reálu úplně jinak. Nikomu to nepřipadá pohoršující, protože ohlasy lidí na nálepku „dokonale šťastného člověka“ jsou natolik povzbudivé, že by byla škoda se o nich nechat ukrátit.
Možná nejste právě výletní typ, sportovec prvního kalibru, nejlepší partner nebo manžel/manželka, nejvzornější rodič, nejvýkonnější pracant a nejkrásnější ve všech směrech, ale proč nenalíčit skutečnost do jedné fotky nebo videa tak, aby to na lidi působilo, že ano?
To je už bohužel nezodpovězená otázka, která nemá v současnosti žádné logické vysvětlení.

Nebezpečí sdílení osobních informací

Ve světě virtuálních ovací a všeho, co může působit jako báječný život toho nejbáječnějšího člověka, se jen hrstka lidí zamýšlí nad tím, jak moc se o své soukromí okrádá a jaké nebezpečí si může každodenním sdílením každého jednoho kroku, který udělá – přivodit.
Nikdy nemůžete přesně vědět, kdo a za jakým účelem použije vaši fotografii, video nebo vaše slova ve váš neprospěch.
Životní styl, jakým se ubírá život na sociálních sítích je natolik populární, že se ho lidi vůbec nemají potřebu vzdát. Vše, co nabízí venkovní svět je pro nich jedno velké černé místo, díky čemu se snaží žít v perfektním (ovšem virtuálním) světě alespoň z pohodlí jejich displejů.
Otázkou však zůstává, jestli si na sklonku našeho života nepovíme, jak moc jsme náš život okradli o ten pocit, prožít ho naplno ve společnosti lidí, kteří nás milují a můžeme jich vidět naživo denně. A kolik míst nám proteklo mezi prsty díky tomu, že jsme neměli potřebu vyjít ven, ale měli vždy skloněnou hlavu nad svítící obrazovkou.